Rychle, rychle běží čas

31. května 2017 v 19:00 |  Téma týdne
I když jsou chvíle, kdy se minuty vlečou jako hodiny, čas letí a život nám proklouzává mezi prsty. Vážíme si ovšem skutečně času, který nám byl dán, nebo jím jen mrháme na věci, které se nám v danou chvíli zdají nade vše důležité?


Lidé jsou různí. Velcí, malí, hubení, tlustí, světlovlasí, tmavovlasí, modroocí či hnědoocí, ale na ničem z toho ve skutečnosti nezáleží, protože nakonec stejně všichni bez rozdílu zemřeme. A přesto se mnozí honí za krásou a snaží se zastavit rychle plynoucí čas, který jim přináší vrásky a mladším věku akné.


Žít na tomto světě pro mě nikdy nebyl snadný úkol, a ač mi za chvíli bude třicet, nemám téměř nic, na co bych mohl vzpomínat. Vím, že mnozí lidé začnou v dospělosti litovat promarněného času a chtějí se opět vrátit do bezstarostných dětských let, ale protože pro mě dětství bylo spíše noční můrou než bezstarostnými hrami, nedokážu si nebo spíš vůbec nechci na takový návrat byť jen pomýšlet. Leč současně také nevím, kterým směrem mám vlastně jít dál.

Vím, že mi teď většina bude asi oponovat slovy, že v necelých třiceti se toho dá dělat, ještě spoustu a že mnozí v tomhle věku teprve končí školu apod. Ale ti mnozí také nemají zdravotní problémy, které jejich možnosti a hlavně budoucnost značně omezují.


Je to vlastně ironie, když si uvědomím, jak mě ve škole učitelé vždycky nenáviděli za to, že jsem kvůli nemoci chyběl a upozorňovali mě, že až budu dospělý a budu chodit do zaměstnání, budu to tam s tou angínou a horečkou muset nějak vydržet. A hlavně se naučit nebrat ohled na ostatní kolegy, které mohu nakazit. Docela krutá příprava, do života nemyslíte? Učit děti, aby ignorovali a pohrdali ostatními živými bytosti kolem sebe. Ale takhle už to bylo. Tohle mě učili na školách v devadesátých letech, na které mnozí dnes vzpomínají, jako na nejkrásnější období, který vychovalo úžasné lidi.

Nu, párkrát jsem se tedy v dospělosti přemáhal, kašlal bacily na lidi kolem a většinou pak skončil na několik týdnů v nemocnici, protože to má imunita nedala. Kdo četl mé předchozí články, ví, že jsem si v zaměstnání odrovnal postupně ledviny a krční páteř a teď už toho moc nenadělám. I když jsem byl tenkrát během školních let často nemocný, vždycky jsem se pilně učil, snažil se mít dobré známky a také měl spoustu snů. Jenže, ne všechny sny se v životě vyplní. Můžete pevně věřit a doufat, můžete se snažit ze všech sil, ale někdy to prostě nevyjde. A pak vám zůstanou jen hořké vzpomínky a bolest v srdci, které si v sobě ponesete až do smrti.

Kousek štěstí. Jen malé snítko kdyby prolétlo časem mého života a všechno mohlo být jinak. Bohužel není a nezbývá než se s tím smířit a nějak žít dál. Ale na jak dlouho? Jak dlouho se dá žít jako mrzák? Další tři roky, pět, deset? I kdybych se dožil sedmdesáti, jak asi budu proboha vypadat? Myslím zdravotně, ne vzhledově. Vzhled je opravdu to poslední, co mě teď trápí. Ano je legrační, když se člověk podívá kolem sebe a vidí ty uhlazené mladé kluky a nalíčené slečny na dietě, jak pálí jednu cigaretu za druhou a usínají večer se sklenkou vína v ruce. A jejich čas letí, ukrajován navíc jejich vlastními nešvary. Až se jednoho dne probudí s bolestivým kašlem a strhanými rysy. Ale to je samozřejmě jejich věc a rozhodnutí, ač mi přijde smutné, že někdo komu bylo do vínku dáno něco tak vzácného jako zdraví, si ho dobrovolně sám zničí, aby pak plakal v nemocnici. A oni opravdu pláčou. Nikdo tu bolest potom nenese jako hrdina až do samého konce.


Můj otec, kterého jsem neměl ani šanci pořádně poznat, zemřel v jednatřiceti letech. I on měl dlouhodobé zdravotní problémy, kvůli hloupé klukovině, kdy si jako náctiletý sundal propocené triko a nastydl. Za další dva roky začal chodit na dialýzu a docházel na ni dalších mnoho let, aby pak rok po mém narození zemřel. Tolikrát mě v nemocnici vyšetřovali a uklidňovali, že s ledvinami nic nemám a není to dědičné. Tolikrát jsem byl matkou proklínán a ječela na mě na veřejnosti, že s lahví s vodou dělám ostudu, když z ní pořád upíjím, ač to doktor jen schvaloval. A pak jsem po dvacítce najednou dostal zánět ledvin a už se to vezlo. Ne kvůli prochladnutí, ale protože můj zaměstnavatel věřil, že pitný režim a chození na záchod jsou věci, které do práce nepatří. A v nemocnici nebyli doktoři o nic lepší než v době, kdy hospitalizován můj otec.

Čím dál častěji si v poslední době pohrávám s myšlenkou, že možná zemřu v témže věku jako táta. Na jednu stranu je to děsivá představa, na druhou je v tom i jisté vykoupení. Jakoby čas konečně dotikával a měl jsem mít už od všeho utrpení pokoj. Ač to teď asi tak nevypadá, opravdu neuvažuji o sebevraždě. Takové myšlenky mě doprovázely v pubertě a čas je odvál pryč, ale kdyby to najednou všechno skončilo, ničeho bych nelitoval. Všechno, co jsem v životě udělal, jsem činil s jasnou myslí a dobrou vírou, a i když to třeba nedopadlo podle mých očekávání, vím, že jsem se v danou chvíli rozhodl správně a nechtěl bych to vracet. Většinu z těch věcí, co se staly, jsem stejně nemohl nijak ovlivnit, takže proč jich litovat, když mi nebyla dána šance s tím cokoli dělat.


Dnešní doba je prý plná depresí a psychických nemocí, ale já si myslím, že dřív to bylo úplně stejné, jen se o tom prostě tolik nemluvilo. Stejně jako dřív byly dopravní nehody a lidé umírali na nemoci, byli i lidé smutní, deprimovaní a labilní. Jen neexistoval internet a člověk nemohl během pár hodin číst o tom, co se stalo na druhém konci jeho země natož světa. Má vlastní matka byla jedna velká snůška zoufalství a psychické nevyrovnanosti. Nedokázala se ovládat, řešila pořád svou váhu, měla pocit, že ji někdo sleduje a posmívá se jí... A její známí a přátelé o svém zoufalství a strachu taky často mluvili u nedělního šálku kávy. I babička mnohokrát v slzách bolesti vzpomínala na mladá léta strávená dřinou na poli a kruté chování sourozenců, kteří se museli starat jeden o druhého navzájem, protože rodiče nestíhali péči o ně i hospodářství zároveň.

Takže možná dnes máme lepší přístroje a technologie, které nám mají zjednodušit a zpříjemnit život, ale my lidé sami se neměníme i když čas letí a letí a další generace se rodí a umírají. Sám si někdy říkám, proč vlastně žiji. Pro společnost už nejsem a pravděpodobně už ani nikdy nebudu přínosný a žít sám pro sebe se dlouhodobě nedá. Aspoň já na to nejsem stavěný. Ale může mě aspoň utěšovat, že čas letí a nakonec i já zmizím v jeho proudu stejně jako lidé a věci kolem mě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 31. května 2017 v 19:19 | Reagovat

Je mi líto že jsi tak nemocný :-( Spousta lidí si zdraví neváží, doufám že se tvé problémy dají nějak vyřešit...

2 D D | Web | 31. května 2017 v 22:29 | Reagovat

[1]: Také bych byl rád, kdyby se to vyřešilo, ale za chvíli to bude rok, co mám záda v háji a zlepšení žádné. Doktoři krčí rameny, prášky moc neúčinkují a rehabilitace a masáže pomůžou vždycky tak na pár hodin.

3 Baryn Baryn | Web | 2. června 2017 v 12:09 | Reagovat

Mrzí mě to. :( Já nevím, jak moc tě to omezuje,a le vím, že žvot se dá prožít i jinak než cestováním a blbnutím někdo na skalách, na vodě... Mě cetsování třeba neláká vůbec. Dneska is každý myslí, že má proměrnaný život, když z Česka nevytáhl paty, ale pro mě je největší dar, že můžu malovat a psát příběhy a básně... Není to moc, ale dává to určitý smysl mému životu a těší mě to rozhodně víc, než kdybych se musela táhnout někam do Himalájí. :D Nepotřebuju poznat svět, potřebuju poznat sebe... Třeba by ti také pomohlo najít si něco, nějaký koníček, na který by ses mohl upnout. Čtu, že jsi sběratel, což je usper. :) Já sbírala přívěsky na klíče, úplně jakékoliv. :D No... kdybys měl chuť něco tvořit, určitě by to takés tálo za to. :) Mimochodem píšeš hdoně poutavě. A věcně. A máš pravdu, nebo alespoň smýšlíš podobně jako já (což ráda považuji za pravdu :D), protože si také myslím, že dřív jsme zkrátka neměli jenom tak dobrý přehled o tom,c o se kolem nás děje. Stejně jako se stále tvrdí, že lidi jsou blbější a blbější, když neumí vůbec pravopis a podobně... jenomže ono to na těchs ociálních sítích jenom víc vynikne. :D

4 D D | Web | 2. června 2017 v 12:57 | Reagovat

[3]: Já koníček měl. Fansub. Dělal jsem titulky k anime. Ale bohužel letos v dubnu rozhodl soud v Nizozemsku, že tvorba a distribuce titulků je povolena pouze se souhlasem vlastníka autorských práv. V opačném případě může jít dotyčný na několik let dovězení nebo dostat pokutu několik milionů viz http://hromadeni.blog.cz/1705/konec-fansubu A proto jsem s fansubem skončil a začal hledat nový koníček, ale pořád nedokážu nic najít. Kreslení je pro mě zlozvyk, jehož se snažím mermomocí zbavit, protože mě jen deprimuje viz. http://hromadeni.blog.cz/1705/kresleni-jako-zlozvyk A se psaním povídek jsem skončil už předlety po špatné zkušenosti viz. http://hromadeni.blog.cz/1705/knihy-a-psani Všechno jsem tu už rozebíral.
Co se týče sběratelství je to fajn, ale vyžaduje to hodně peníz a ty si tisknout doma nemůžu, takže i tahle moje záliba hodně stagnuje a upadá. Nemám prostě nic a nevím, jak budu do budoucna fungovat.

5 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 2. června 2017 v 15:15 | Reagovat

Někteří lidé žijí tak, že si neuvědomují, že jsou jen malinkatou kapkou v proudu a že je po smrti nebude nikdo postrádat. Ale myslím, že když si tohle člověk srovná a smíří se s tím, že pak může zemřít v klidu bez myšlenky, co bude po tom až tu nebude.

6 D D | Web | 2. června 2017 v 16:02 | Reagovat

[5]: Pravda, že jediné, co mě ještě drží při životě je odpovědnost za dva lidi, kteří se mnou žijí. Kdybych na ně nebral ohled, na to jak tu budou potom žít, asi bych to mohl skončit rovnou. Ale jinak chápu, jak to myslíš. Spíš se teď hlavně zaobírám myšlenkou, jak žít v současném stavu dál a neskončit na ulici.

7 Switch Switch | E-mail | Web | 7. června 2017 v 16:47 | Reagovat

Tak nějak se mi nechce věřit, že by ti učitelé fakt řekli, ať kašleš na to, jestli se jiní nakazí... to je fakt divný.

K jedné věci co tu byla zmíněná - nechápu, co lidi získávají tím, že jsou "hezcí". Mám jednu právě takovou kamarádku, která se neustále zabývá jen svým vzhledem. A je to ještě ten člověk, který je vám schopný, když se zabýváte něčím, co je podle něho blbost, říct, že na světě je přece spousta mnohem důležitějších věcí :-D

Je mi nanic hlavně z toho zmíněného zaměstnavatele. Zatím jsem nenarazila na takové lidi... je to hrůza, nechápu jak se takhle pitomě může lidská bytost chovat. Když pak ještě někomu zkurví zdraví, no doufám, že je spokojený.

8 D D | Web | 7. června 2017 v 17:57 | Reagovat

[7]: Tak to bys asi zírala, co za učitele existuje. Pamatuji si i případy, kdy učitelka sprostě nedávala dětem ve druhé třídě, protože si léčila komplexi a protože mohla. Být učitelem určitě není lehké povolání, ale také to z člověka automaticky nedělá úžasnou a dobrou bytost. Hajzlové se najdou všude. A to s tím nakažením, prostě jen předávali dál, to co měli sami naučené a provozovali léta. Spousta lidí chodí do práce nachcípaných a ofáčovaných, i když by měli ležet doma, léčit se a neohrožovat zdraví ostatních, ale potřebují peníze. Nemůžeš si dovolit myslet na druhé, musíš myslet přednostně na sebe. Ostatní na tebe taky nebudou brát ohled. Tohle byla výchova, kterou jsem zažil na škole.

9 D D | Web | 7. června 2017 v 18:02 | Reagovat

K zaměstnavateli - máš asi velké štěstí, já na takové lidi narážel poměrně často. Na prvním místě peníze, na druhém obchod a pak až někde dole na spodu zaměstnanci. Kdo to nevydrží, jde z kola ven. Na jeho místo přece čeká dalších dvacet lidí. Doba a podmínky se začínají sice pomalu zlepšovat, ale spousta zaměstnavatelů ještě žije v milosti a pak se diví, že jim lidé odcházejí. Na jednu stranu jsem rád, že jsem se dožil doby, kdy jsou lepší podmínky, na druhou je mi to houby platné, protože s mým zdravím mě už téměř nikde přijmou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama