Co když je to správně?

8. června 2017 v 19:00 |  Téma týdne
Často se setkávám s velmi negativní postojem společnosti k jedincům nebo párům, kteří netouží po dětech. Někteří je nechtějí kvůli kariéře a finanční situaci, jiní protože se na to prostě necítí. Důvodů může být spoustu, ale opozice se vždycky shoduje v jednom - Budeš toho litovat. Ale napadlo někdy někoho, že to tak být nemusí? A že to pro dotyčného může být správně?



Sám jsem byl dítě chtěné a plánované, ale protože dost věcí bylo nedomyšlených a má matka jako většina žen myslela vždycky víc srdcem než hlavou, prožil jsem takové dětství, že z toho mám, ještě dneska v dospělosti noční můry. A mnohokrát jsem si v životě říkal, že by bylo lepší, kdybych se býval vůbec nenarodil. Co je na tom ovšem to nejhorší, je fakt, že nejsem jediný na světě, kdo si musel něčím podobným projít a bude si to v sobě nosit až do smrti.

Každý živý organismus má v sobě zakořeněný pud se množit, ale i zvířata dokážou poznat, kdy jsou podmínky nevhodné a v takových chvílích se mláďat zbaví. Drasticky a surově jak to už v přírodě chodí. To, že vidíme na internetu roztomilá koťátka u náhradní mámy, která je v teple lidského obydlí přijala, neznamená, že se to děje i běžně venku. Pamatuji si, jak jsem jako šestiletý viděl krvavé hromádky v trávě, které tvořily cestičku do maštale. Byla to roztrhaná koťata. Kočce se s nimi zdálo zjevně něco v nepořádku nebo měla za to, že je neuživí a tak se s tím prostě nemazala. A ve mně tohle krvavé představení, ironicky nezanechalo žádnou hrůzu ani mi to nezpůsobilo trauma (které u měl naopak vždycky z domácího prostředí), ale vzal jsem si z něj poučení o tom, jak to v přírodě chodí.

Sám jsem po dětech nikdy netoužil a miminka ve mě nikdy nevyvolávala touhu je chovat v náručí nebo se rozplývat nad jejich pomačkanými tvářemi, připomínající stařecké. Nemohu říct, že bych malé děti považoval za odporné, ač souhlasím, že není nic příjemného poslouchat hodinu v autobuse vřeštící dítě v kočárku, když je vám samotnému z jízdy špatně., ale děti v tomhle světě existují a vyrůstají z nich dospělí. Takhle to tu už chodí. Nicméně každý dospělý nemá povinnost si dítě pořídit. A hlavně pokud si ho už pořídí, měl by domýšlet důsledky a nést odpovědnost.

Nedovedu si představit, že bych si pořídil dítě a za pár let se mu podíval do očí a lhal mu o tom, jak je tenhle svět krásné místo a jak stačí, aby se jen snažilo, a splní se mu všechny jeho sny. A už vůbec si neumím vůbec představit, jak bych mu řekl, o tom jaká budoucnost ho v Evropě nejspíš čeká s ohledem na uprchlickou krizi nebo, že lidé a společnost se nikdy nezmění. A že jsem sám prošel samými hnusnými věcmi, takže jsem moc dobře věděl, do čeho ho přivádím a stejně jsem dovolil, aby se narodilo. Nebo bych mu snad měl říct, že má na tohle všechno zapomenout a být rád, že vůbec žije, a protože jsem mu utíral jako malému zadek, očekávám automaticky, že pro mě bude dělat to samé, až budu starý? Není to smutné a pokrytecké?

Podmíněná láska je něco k čemu jsme vybízeni okolím a společností a máme ji brát jako normální věc. Máte ale dost odvahy, abyste řekli dítěti, které skončilo v ústavní péči, že má své rodiče milovat a starat se o ně a hlavně je uctívat za to, že ho přivedli na tenhle svět? Dokázali byste to říct někomu, koho jeho rodiče mlátili nebo mu provedli ještě něco horšího? Opravdu má dítě milovat matku, která utekla od rodiny, aby mohla být s jiným chlapem? Nebo tátu alkoholika, který připravil rodinu o střechu nad hlavou? A co hysteričtí rodiče? Neznáte takové ty bláznivé lidi, kteří by své dítě nejraději přitloukli doma hřebíky k posteli a nepustili ho ven? Nebo ti, kteří mají pocit, že pokud dítě všechno neodkývá a nenosí ze školy jen jedničky, je duševně nemocné a je třeba ho dopovat prášky?


Všude se mluví jen o rozmazlených harantech, kteří nemají vychování. Jsou vzteklí a nekontrolovatelní, protože sedí celé dny u počítačových her plných násilí a pak kvůli tomu chodí vraždit lidi v okolí nebo kácet u sousedů stromy a stavět srub. (Ironie a odkaz na South Park). Ale nikde se už nemluví o tom, jak mnozí dospělí, kteří sami vyrostli v ne zrovna ideálním prostředí, psychicky týrají své děti. Protože násilí nemusí být jen fyzické a rány po psychickém týrání nejsou viditelné pouhým okem.

Před pár lety jsem se dost pohyboval mezi teenagery a tím nemyslím brouzdání po FB, ale vídal jsem se s nimi i osobně a chodil k nim i domů na návštěvu, kde jsem poznával jejich rodiče. A věřte mi, že i taková ta normální postarší paní, která ráda sedá večer u televize, může být pěkná příšera. Ano, už slyším, jak mě teď všichni rodičové stahují z kůže a hájí se, že každý trest nebo zákaz má svůj důvod. Dítě musí pomáhat s domácností, dělat úkoly do školy atd. Však já proti tomu také nic nenamítám, naopak je dobré vést děti k samostatnosti a odpovědnosti. Ale také je třeba mít v ně trochu důvěry a brát je jako sobě rovné a ne jako domácí mazlíčky, kteří musejí aportovat a dostávají za odměnu pamlsek nebo jsou trestáni, když se nám něco nelíbí.

Hodně lidí říká, že sami zažili nepříjemné a mnohdy nepochopitelné chování rodičů a ač si to stále dobře pamatují a mají z toho hořkou pachuť v puse, dělají úplně to samé svým dětem, protože: "Když jsem to prožil a musel vydržet já, tak ty taky! Já jsem měl zkurvený život, takže ty ho budeš mít taky!" Je tohle ale láska? Není to jen pomstychtivost a žalostné kopání kolem sebe? Opravdu si lidé pořizují děti, aby z nich vychovali milující a samostatné bytosti, nebo jsou pro ně majetkem, do kterého investovali tisíce korun a očekávají, že se tím nějak zajistí do budoucnosti?

Není snad správně, mít děti jen pokud jim chci dávat lásku a nechtít nic na oplátku? A co když je pro některé správně ty děti raději nemít? Osobně si myslím, že pokud někdo děti skutečně chce a nepořídí si je, ať už z jakéhokoli důvodu, bude později trpět. A naopak pokud je někdo nijak zvlášť nechce a nechá se zlomit k tomu, aby je měl, bude trpět on i zbytek rodiny, kterou založil. A hlavně pokud se budou rodiče starat o své děti skutečně s láskou, vrátí jim to pak ony samy bez toho, aby je do toho někdo nutil slovy: "Musíš, protože já pro tebe udělal první poslední, když jsi byl malý."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 C. C. | Web | 8. června 2017 v 20:08 | Reagovat

Moc dobře napsaný a upřímný článek, přečetla jsem ho jedním dechem. Nemůžu nic jiného než plně souhlasit.
Já o sobě vím, že jsem plánovaná nebyla. Mamka byla ještě na škole, taťka pracoval chvíli a oba ještě bydleli u svých rodičů. I tak ale dělali co mohli a já jim můžu děkovat za krásné dětství. Ano, zvedli na mě hlas, občas i přilítnul nějaký ten pohlavek, ale nikdy ne bezdůvodně. Měla jsem a mám i takové štěstí, že jsem od nich ani nikdy neslyšela poslední větu tohoto článku.
Když jsem byla malá, asi jako každá holčička jsem se poctivě starala o panenku a chtěla vlastní miminko. Nyní se na to ale dívám jinak. Nejsem si jistá, jestli děti vůbec někdy chci. Ano, je mi teprve 18 a je brzo o tom přemýšlet, ale občas se nad myšlenkou na vlastní děti pozastavím (zvlášť když vidím tolik těhotných holek mého věku). Zatím jsem ve fázi, kdy se mi to nezamlouvá a děti nechci. Třeba však jednou názor změním. Tak jako tak je to ale rozhodnutí, které by si měl každý pořádně promyslet a udělat to, co sám považuje za správné, ne se nechat přesvědčovat okolím.

2 padesatka padesatka | E-mail | Web | 8. června 2017 v 21:37 | Reagovat

Myslím, že dnes se názor na "nechtění" dětí postupně stává tolerantnějším...každého věc. Vychovat dobře dítě je velmi těžká disciplína a ne vždy se to povede, ať se člověk snaží sebevíc... :-( Zatím mám splněno na 50%. Jedno dítě dospělé, druhé ještě úplně ne... :-) Oba byli chtění a oba můžou být rádi, že se dožili tak požehnaného věku...

3 Switch Switch | E-mail | Web | 10. června 2017 v 11:54 | Reagovat

Neplatí to jen pro rodiče, ale pro všechny dospělé, že by měli brát děti a dospívající jako lidi a ne jako zvířata. Jeden učitel ve škole se k nám chová doslova jako ke špíně. A o základce a o tom co jsem se odtamtud doslechla potom, co jsem odešla, ani nemluvím.
Když jsem si jednou doma dovolila říct, že se mnou matka nejedná jako se sobě rovnou, dostala jsem zjeba. Takový čověk, ať se pak nediví, když se jí vysměju do ksichtu, když mi "brečí", že kdysi doufala, že jednou budeme kamarádky a nestalo se. Protože když mi pak jindy řekne, že má radši mého bratra a že ona je moje matka a já jsem jen její dcera (doslova)... ať se zkrátka nediví. K takovým lidem já ztrácím respekt. A to i k cizím, prostě nezáleží kdo to je...

Na druhou stranu, mám docela respekt k jedné naší učitelce, která právě taky nechce dítě. Nemyslím si, že toho bude litovat, tenhle člověk určitě ne. A kdyby lidstvo vymíralo... museli bychom. Ale takhle je to každého volba, ne?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama